Jeseniki - Turystyka - Informacje ogólne

Jeseniky Info - portal turystyczno informacyjny
Mapy turystyczne Fotogaleria Usługi komórkove Temperatury Webkamery
Last minut Szukam noclegi Propozyc. handlowe Miejsca pracy Zapoznanie w górach
 Wybrać obszar

Turystyka - Informacje ogólne

Česky
Jeseniki DZIŚ
Pogoda i śnieg
Noclegi
Narciarstwo
Czas wolny
Turystyka
Usługi
Żywienie
Transport
Facebook  Google+  Twitter

Památky a kultura v Jeseníkách

Drukować

Oblast Jeseníků je obtížné z hlediska kultury a umění jednoznačně charakterizovat. Tato oblast je totiž velmi různorodá nejen geograficky, ale také historicky (po mnoho staletí se moravská a slezská část vyvíjely politicky značně odlišně) a také národnostně (do roku 1945 zde většinu obyvatelstva tvořili Němci, pouze v jižní části, na Zábřežsku a částečně na Šumpersku, žili Češi). V důsledku všech těchto odlišností se projevovaly v kultuře této oblasti obrovské rozdíly, což bylo patrné ve výtvarném umění, v hudbě a především v literatuře. Obecně o celé oblasti lze snad říci jen to, že byla po staletí víceméně kulturní periferií a neměla žádné významnější kulturní centrum. Nejen ekonomicky a politicky, ale i kulturně se orientovala buď směrem na Olomouc, případně Brno či Vídeň, nebo opačným směrem na Opavu, případně také na Vratislav. Umění tvořené v této oblasti zůstávalo až na výjimky na okrajové úrovni, což se týkalo nejen života německého, ale i českého.


Světská i církevní architektura:
V Jeseníkách jsou nečetné památky pozdně románské a gotické (například románská apsida kostela v Krnově z 1. pol. 13. století, raně gotické hřbitovní kostelíky v Javorníku a Bernarticích z 2. pol. 13. stol., kostel ve Starém Městě u Bruntálu, pův. ze 13. stol, s románským portálem a raně gotickou sakristií ad.). Jsou ovšem anonymní, jména jejich tvůrců neznáme.
Totéž platí o architektonických památkách renesančních, o síti zámků ze 16. a 17. století v údolích Moravy a Desné, jimž vévodí žerotínský zámek ve Velkých Losinách. S renesančními prvky se setkáváme rovněž u přestaveb hradu Jánský vrch v Javorníku nebo vodní tvrze v Jeseníku.
Četné pozoruhodné památky zde zůstaly zejména z období baroka: církevní stavby (klášter v Bílé Vodě, Krnově, kaple Pod lipkami v Rýmařově). Příkladem světské barokní architektury je přestavba zámku v Bruntále, přístavba barokních křídel zámku ve Velkých Losinách, barokní městská zástavba ve Vidnavě a v Javorníku, stará pošta ve Zlatých Horách. Tvůrci těchto vynikajících staveb jsou většinou známi, v mnoha případech však šlo o cizince, pracující zde v službách světských i církevních feudálů, například architekti italského původu z okruhu G.P.Tencaly (klášter v Bílé Vodě) nebo stavitel D.Martinelli (kostely v Zábřehu, Jakubovicích aj.
Klasicismus druhé poloviny 18. a počátku 19. století zde tak výrazné stopy nezanechal. Od 80. let 18. století zmrazily josefinské reformy stavební iniciativu církve a do značné míry ovlivnily i budovatelský elán šlechty.. Do omezeného stavebního ruchu začaly stále zřetelněji pronikat nové proudy, zejména architektonický historismus. Dokumentuje to například přestavba zámku v Loučné nad Desnou, již uskutečnil hrabě Bedřich Mitrovský. Záhy nato zámek prodal železničnímu podnikateli Kleinovi.
Situace se změnila o několik desetiletí později, když rychlý rozvoj průmyslu vynesl vzhůru několik zbohatlých továrnických rodin, které kromě toho, že se snažily získat šlechtický titul, usilovaly také o to, aby se vyrovnaly staré šlechtě i svým životním stylem. K tomu patřila také výstavba honosných paláců a vil, většinou v historizujícím slohu. Tak vznikla například vila továrníka Siegla v Šumperku, pravděpodobně podle návrhu proslulého architekta T. von Hansena. Podle návrhů předních vídeňských architektů pak probíhala přestavba někdejšího Pavlínina dvora v Šumperku v obytné sídlo rodiny Chiariů (dnes okresní vlastivědné muzeum) i monumentální rodinné mauzoleum baronů Kleinů v Sobotíně, dům rodiny Regenhartů a Raymannů v Jeseníku a jiné. Podobně vznikly později i další reprezentativní stavby bohatých německých průmyslníků, například Střelecký dům v Krnově nebo Priessnitzovo sanatorium v Jeseníku, obě podle návrhu krnovského rodáka Leopolda Bauera.
Mezi dvěma válkami bylo Jesenicko obohaceno o několik pozoruhodných dokladů moderní architektury. Například v Janovicích u Rýmařova stojí výstavná vila postavená podle návrhu pražského profesora Františka Kysely. V Šumperku vyrostla vynikající architektura poštovního úřadu, projektovaná brněnským architektem Arnoštem Wiesnerem.
K nejvýznamnějším architektonickým technickým památkám patří budova kontinentální manufaktury na výrobu manšestru v Šumperku, cenná barokní architektura ze 70. let 18. století a ve Velkých Losinách objekt papírny, klasicistní budova z 80. let 18. století se zbytkem původního zařízení.


Lidová architektura:
Nejjižnější část Jeseníků patří v lidové architektuře do oblasti Hané. Zděné selské usedlosti zde mají bohatou plastickou výzdobu průčelních vjezdů a štítů, vycházející z barokní a klasicistní ornamentiky, sedlové, většinou valbové střechy a arkádová náspí. Chalupnická stavení, zejména ve výše položených, původně českých obcí, mají roubené, mazanicí pokryté stěny, nízké dřevěné štíty a převislé střechy (příklady v Bludově či Svébohově). Horská, původně německá oblast Jeseníků a jejich severovýchodního podhůří už náleží do oblasti slezského lidového stavitelství. Základním stavebním materiálem horských chalup bylo dřevo a kámen, jsou pro ně typické vysoké štíty a převislé střechy (příklady z Branné, Ostružné, Ramzové, Horní Lipové, Karlova či Holčovic-Komory). Dokladem lidové architektury velké selské usedlosti je například bývalá rychta v Dolní Lipové, selské stavení v Hynčicích, bývalá rychta ve Vraclávku a jiné.
Zvláště pozoruhodnými památkami severomoravské lidové architektury jsou dřevěné kostelíky v Maršíkově a Žárové (z počátku 17. století) a v Klepáčově (z konce 18. století), vzácné doklady citlivého zpracování stavebního materiálu vesnickými řemeslníky.


Literatura:
V literatuře způsobilo česko-německé národní rozpolcení kraje pod Jeseníky nejen odlišný, ale dokonce přímo antagonistický vývoj tohoto druhu umění. Přitom na obou stranách zde šlo většinou o literaturu okrajovou nejen z hlediska geografického, ale i co do umělecké úrovně.
Německá část oblasti (Krnovsko, Rýmařovsko, Bruntálsko, Jesenicko i větší část Šumperska) byla většinou jen provinciálním působištěm literárně velice plodných lokálních patriotů, jako například vrbenský vlastivědný spisovatel a sběratel pověstí z Jesenicka Josef Lowag (1849-1911) nebo rodák ze Zlatých Hor Viktor Heeger (1858-1935), básník píšící německým nářečím, či šumperská básnířka a autorka divadelních her Marie Knitschkeová (1857-1940).
Současně byl ale kraj doménou německého nacionalismu a šovinismu, projevujícího se typickými protičeskými "romány z pohraničí" (grenzladromány), jaké tu zejména ve 20. a 30. letech produkovali němečtí autoři (Robert Hohlbaum - román Grenzland).
Zajímavější jsou práce těch německých spisovatelů, kteří včasným odchodem z domova unikli dusné atmosféře přízemního lokálního patriotismu, například už v první polovině 19. století dílo syna zámeckého hejtmana na Jánském Vrchu Josepha Christiana Zedlitze (1790-1862), ve své době populárního básníka a dramatika, nebo práce beletrizujících herců - bruntálské rodačky Terezie Kronesové (1801-1830), berlínského herce a dramatika Rudolfa Rittnera (1869-1943), rodáka z Bílého Potoka u Javorníku, a konečně i šumperského rodáka, zpěváka Leo Slezaka (1873-1946).
Zcela netypickým zjevem je spisovatel Emil Mario Vacano (1840-1892), rodák ze Šumperka, ve své době velmi populární autor atraktivních příběhů z cirkusového prostředí, zajímavý i jako velký přítel české kultury (například překládal práce Aloise Jiráska).
Z pozdější doby pochází dílo Romana Karla Scholze (narozený 1912 v Šumperku), augustiniána v Klosterneuburgu u Vídně, autora několika knih veršů i prózy, po násilném připojení Rakouska k fašistickému Německu jednoho z hlavních organizátorů odboje proti nacismu ve Vídni, popraveného v květnu 1944.
V české literatuře se donedávna tato oblast vůbec nepřipomínala. Ze spisovatelů pobělohorské doby je uváděn jen zábřežský rodák Jiří Strejc, překladatel žalm. Jinou pozdější výjimku tvoří několik souborů lidových pohádek a pověstí pořízených ve 20. a 30. letech 20. století osvědčenými vlastivědnými spisovateli, jako byli Josef Klimeš, Anežka Šulová, Bohuslav Indra nebo Václav Rýznar (1901-1980).
Po druhé světové válce našli pokračovatele v šumperském Miroslavu Zapletalovi (1902-1970), autorovi Pověstí severní Moravy a karlovickém Vladislavu Hanákovi )1912-1986), který přetlumočil staré jesenické pověsti v knize Zpívající vody. Nejnověji zahrnula vlastní verze severomoravských pohádek a pověstí do několika svých knih i olomoucká Helena Lisická, Oldřich Šuleř z Ostravy či Irena Šindlářová z Dětřichova.
V beletristickém zobrazení Jeseníků se zdejší autoři příliš neuplatnili. Zábřežský Jan Welzl (1868-1941) se proslavil naopak barvitým líčením těch nejvzdálenějších polárních končin.
U některých spisovatelů zůstala jesenická krajina pouze jako pozadí, například románek Čeňka Kramoliše Židovka Helga je zasazen do lázeňského prostředí Gräfenbergu. Příběh poštmistra Dluhoše od Jaroslava Šulce je zasazen na krnovsko a zabývá se problémy společného života Čecha a Němky.
Jediným velkým českým románem z národnostního rozhraní česko-německého na severní Moravě jsou Zapadlí vlastenci 1932 od mladého učitele ze Štítů (Šilperk) Josefa Kocourka (1909-1933). Dílo mohlo vyjít až 30 let po svém vzniku. Podobný osud potkal i jeho básnickou poému Frývaldov, věnovanou památce zabitých stávkujících kameníků v roce 1931.
Po příchodu nových českých osídlenců přestaly být Jeseníky vnímány jako bezvýznamná periferie. Zprvu se autoři obraceli ke starší historii kraje.
Václav Kaplický (1895-1982) si za námět svého románu Kladivo na čarodějnice zvolil čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a Šumperku ve 2. polovině 17. století. Václav Kočka (1910) v Pramenech živé vody zase zvolil životní příběh "vodního doktora" Vincenze Priessnitze, zakladatele lázní na Gräfenbergu. Ostravský spisovatel Oldřich Šuleř (1924) v rozsáhlé románové kronice Letopisy v žule sleduje osud lidí v klíčových momentech vývoje jesenického kamenoprůmyslu. Brněnská spisovatelka Věra Sládková (1929) zobrazuje ve třech navazujících novelách Poslední vlak z Frývaldova, Pluky zla a Dítě svoboděnky město Jeseník v rozmezí let 1938 až 1945. Pražská autorka Ilona Borská (1928) v románu Osud jednoho Čecha zpracovává příběh učitele Františka Hodíka, který působil na české menšinové škole v Javorníku a v květnu 1945 padl v boji s nacisty.
Literární obraz Bruntálu po roce 1945 padal Karel Ptáčník (1921) v románové trilogii Město na hranici, Noc odchází ráno a Šestapadesátý. Pražský spisovatel Vladimír Körner (1939) lokalizoval do oblasti Jeseníků několik svých děl z doby po roce 1945. Novela Adelhaid je umístěna do Černé Vody, do oblasti Branné a k Starému Městu situoval Zánik samoty Berhof a Zrození horského pramene.
Proměnám Jesenicka po roce 1945 se věnovala také ostravská autorka Květa Škutchanová (1926) v povídkovém souboru Strom života. Současnou vesnicí na Jesenicku se inspirovala Milada Markalousová (1938-1975) - povídky Kořenky. Aleš Dostál (1946) čerpal z oblasti pro své knihy próz - Řeky pramení v horách, Ještě jednou se nebát a Povahou neodpovídá průměru.
Drsnou přírodu Jeseníků povýšili na své hlavní téma například spisovatelé Jaromír Javůrek (1887-1983) - knihy Lovy pod Pradědem, Halali, či Jaromír Tomeček (1906) - například kniha Věčný hvozd. Z dalších uveďme Františka Frice (1911-1975), tvůrce knih myslivecké beletrie a Vladislava Hanáka, autora knihy pro mládež V zelených horách.
Z básníků, kteří se inspirovali krajem pod Jeseníky je to například Dušan Cvek (1926), Jaroslav Mazáč (1934), Miroslav Kubíček (1934), František Valouch (1935), z mladší generace například Jitka Stehlíková (1955) z Jeseníku.


Malířství a sochařství:
Tak jako v architektuře i v malířství a sochařství pocházejí nejcennější umělecké památky v oblasti Jeseníků z období baroku. Cenné jsou například morové sloupy v Šumperku nebo v Rýmařově z počátku 18. století, sloup svaté Trojice v Dolní Moravici či sochařská výzdoba kostela v Kopřivné, dílo mnichovského sochaře T.Günthera. Z domácích autorů této doby je nejvýznamnější Jan Kryštof Handke, rodák z Janovic u Rýmařova a autor mnoha pozoruhodných fresek (například v rýmařovské kapli Pod lipkami, v kapli velkolosinského zámku) i závěsných obrazů roztroušených po zámcích a kostelích v celém kraji.
Josefínské reformy na konci 18. století sice drasticky omezily tradiční stavební zakázky církve i šlechty, ale i velkorysé budování zámeckých uměleckých sbírek nezastavily. Místní feudálové se s domácími malíři a sochaři spokojili jen málokdy. Například ve Velkých Losinách se zřetelně projevuje orientace na rakouskou, nizozemskou a španělskou tvorbu.
Od poloviny 19. století, když se v oblasti Jeseníků prudce rozvinula průmyslová výroba, začali o umění projevovat zájem i měšťanští zbohatlíci, kteří svá honosná sídla vybavovali obrazy i plastikami, jež byly často domácího původu.
Do této doby spadá i vznik dvou lázeňských areálů v podhůří Jeseníků, Karlovy Studánky a Gräfenbergu. Tyto lázně dávaly mimořádnou příležitost k uplatnění mnoha umělcům, domácím i cizím, zejména pak sochařům, kteří navrhovali pomníčky jako výraz vděku pacientů za uzdravení. Z nich nejvýznamnější jsou pomníky uherský z roku 1840, vytvořený mnichovským sochařem Ludvíkem Schvanthalerem a český z roku 1874, socha bohyně Hygie - dílo J.V.Myslbeka.
Z dalších sochařských děl vytvořených v Jeseníku přímo k poctě zakladatele lázní Vincenze Priessnitze, je nejcennější Priessnitzova busta na jeho rodném domě, dílo dánského sochaře H.W.Bissena a impozantní sousoší symbolizující obrodný účinek Priessnitzovy vodoléčby, jež vytvořil domácí sochař Josef Obeth (1874-1961), rodák z nedalekých Mikulovic.
Na počátku 20. století žila pod Jeseníky řada nadaných německých sochařů a malířů, nikdo z nich však už nedostal takovou příležitost jako Obeth. Sochaři, jako například Engelbert Kaps a jiní, se museli spokojovat většinou jen se zakázkami hřbitovních plastik, památníků obětí světové války.
Malíři - krajináři malovali horská zátiší a pohledy na okolní města, například rešovský Karl Thöndel, a portrétisté zase nenáročné podobizny, jimiž zásobovali domácnosti bohatších měšťanů, například bruntálský rodák Rudolf Templer či šumperský Karl Brachtel. Dosáhnout vyšší umělecké úrovně se podařilo jen těm, kteří se včas vytrhli z domova a našli si uplatnění ve velkých kulturních centrech, například ve Vídni sochař Max Schwathe (1871-1950), rodák z Velkých Kunětic, či v Praze a v Mnichově malíř Kurt Hallegger (1901-1962), rodák ze Šumperka.
Ve vesnicích na Zábřežsku a Šumpersku vyrostla v té době početná řada významných uměleckých osobností: V Bludově se narodil malíř, ilustrátor a grafik Adolf Kašpar, v Bohdíkově malíř Karel Homola, v Rudě nad Moravou malíř Richard Wiesner, v Leštině malíř, ilustrátor a grafik Zdeněk Sklenář. I oni museli po studiích z existenčních důvodů odejít a vraceli se sem pak jen příležitostně.
Větší význam mělo téma jesenické krajiny pro umělce, kteří, třebaže se narodili daleko, prožili v Jeseníkách celá léta. To je případ grafika a ilustrátora Arnošta Hrabala, Mirka Hanáka, či sochaře Jiřího Jílka (1924-1981), který žil v Sobotíně.


Hudba:
Do dějin hudby se kraj pod Jeseníky zapsal nejvýznamněji ve druhé polovině 18. století, v období pozdního baroka a raného klasicismu. Zásluhou rektora, skladatele a hudebního teoretika P. Antonína Brossmanna dosáhla vynikající úroveň nejprve piaristická kolej v Bílé Vodě u Javorníku. Za Brossmannem zde přicházeli četní žáci, mimo jiné i Gottfried Rieger, rodák z Opavice.
Další významné hudební centrum vzniklo nedaleko Bílé Vody, na zámku Jánský vrch v Javorníku. Zdejší uměnímilovný biskup Schafgotsch si sem v roce 1769 přivedl jako kapelníka svého zámeckého orchestru vynikajícího vídeňského komponistu Karla Ditterse. Biskup ho zahrnoval svou přízní, dokonce mu vymohl i povýšení do šlechtického stavu. Ditterchovy opery byly velmi oblíbeny a hrály se nejen na Jánském vrchu, ale po celé Evropě. Opera Lékař a lékárník se hraje dodnes.
Podobnou úlohu v hudebním životě kraje měla i některá další šlechtická sídla, například Slezské Rudoltice na Osoblažsku, kde působil známý hudebník Henrich Klein. Hostem zdejšího hraběte Hodice byl i francouzský filosof Voltaire spolu s pruským králem Bedřichem II. Na Krnovsku to byly Hošťálkovy, sídlo Skrbenských z Hříště a Linhartovy se zámkem Sedlnických, kde působil Rieger. Tato doba znamenala ve Slezsku slavnou éru hudebního života.
Po zániku slezských zámeckých kapel koncem 18. století však byli jejich členové nuceni hledat si uplatnění jinde. Mnozí z nich pak prokázali své kvality i ve Vídni, Praze, Brně či Bratislavě. Například G.Rieger byl v Brně učitelem Pavla Křížkovského, rodák z Rudoltic Klein se uchýlil do Bratislavy a stal se na Slovensku klíčovou osobností hudebního světa.
S Jesenickem je spojeno i jméno předního představitele hudebního romantismu, Franze Schuberta. Oba Schubertovi rodiče totiž pocházeli z tohoto kraje. Otec z Nové vsi u Starého Města a matka ze Zlatých Hor. Skladatel sám se však narodil ve Vídni.
V prvních desetiletích 19. století se poklesem vlivu šlechty a růstem vlivu majetného měšťanstva přesouvalo těžiště kulturního života ze zámků a klášterů do měst. V hudebním životě kraje byly významnějšími středisky Opava, na druhé Olomouc, obě města s profesionálním divadlem a operou. Menší okresní města, jako Šumperk, Bruntál nebo Krnov, se musela spokojit pouze s vlastní amatérskou činností, vytvářenou kromě domácího muzicírování zejména nově vznikajícími měšťanskými pěveckými spolky. Tyto spolky ovšem čas od času organizovaly také vystoupení cizích profesionálních umělců, někdy na opravdu vysoké úrovni. Z místních hudebních skladatelů dosáhl značné popularity zejména tvůrce působivých mužských sborů F.S. Engelsberg (vlastním jménem Eduard Schön) ze Světlé Hory na Bruntálsku. Na vyšší profesionální úroveň se dostali ambiciózní šumperští skladatelé Max Oberleithner a Eduard Chiari, kteří si ve Vídni mohli dopřát vynikající hudební vzdělání. Ani jejich díla však neměla trvalejší ohlas a nevybočila z průměru. A tak jedinou, skutečně velkou a současně i nejpopulárnější hudební osobností vyrostlou z tohoto kraje se stal světově proslulý operní zpěvák a později též filmový herec Leo Slezak, narozený sice v Šumperku, ale jinak žijící ve Vídni.
Česká hudební kultura v severomoravském pohraničí dlouho jen živořila. Jejími nositeli byli pouze prostí venkovští muzikanti a nevelký počet učitelů, kteří se zde až do počátku 20. století potýkali s poměry a úkoly ryze obrozenskými. Takovýmto typickým kantorem byl například postřelmovský Julius Brachtl, autor školských písní, sborů a vánočních koled. Dále pak učitel v Písařově, Leštině a Dubicku Josef Klimeš, sběratel lidových písní, vyškolený u Leoše Janáčka. V jeho snahách později pokračovala Anežka Šulová a Bohuslav Indra. Reprezentativní sbírka severomoravských lidových písní, opírající se o zápisy těchto sběratelů, však vyšla teprve v roce 1987.
V roce 1896 bylo v Zábřehu otevřeno české matiční gymnázium, které se stalo nejdůležitější základnou pro rozvíjení českého hudebního života v širokém okolí. Z nadšeného amatérského muzicírování vyrostlo později několik vynikajících hudebníků, zejména hudební skladatel Václav Kálik či skladatel a teoretik Karel Boleslav Jirák. O generaci mladší je zábřežský rodák Ctirad Kohoutek, skladatel a teoretik, který působil na Janáčkově univerzitě jako profesor.


Muzea, galerie, divadla:
Už od konce 19. století vznikala na severní Moravě a v západním Slezsku neobyčejně hustá síť muzeí v řadě tehdy německých měst a městeček (v Šumperku, Jeseníku, Javorníku, Žulové, Vidnavě, Zlatých Horách, Rýmařově, Bruntále, Krnově). V českém Zábřehu bylo muzeum založeno později, až počátkem 30. let. Tato malá městská muzea shromažďovala většinou jen všehochuť historického a národopisného materiálu, jen výjimečně se speciálnějším zaměřením, například v Jeseníku s expozicí k dějinám lázeňství, ve Vidnavě a Javorníku s expozicemi přírodovědnými, geologickou a mineralogickou.
Po roce 1945 zůstalo z těchto muzeí zachováno jen několik, většinou v centrech tehdejších okresů. Po územně správní reorganizaci počátkem 60. let 20. století došlo v roce 1963 k další integraci, ke zřízení okresních vlastivědných ústavů, zajišťujících veškerou muzejní, galerijní a výstavní činnost a řídící také provoz zámků. V roce 1979 byly tyto ústavy přejmenovány na okresní vlastivědná muzea, jejich úkoly však zůstaly v podstatě nezměněny. Dnes v oblasti Jeseníků působí dvě tato muzea: Okresní vlastivědné muzeum v Bruntále a v Šumperku. Kromě toho v oblasti existuje řada menších muzeí, například v Jeseníku (stálá expozice lázeňství a geologie), v Krnově (expozice historie města od pravěku do současnosti), v Bludově, Velkých Losinách (muzeum ruční papírny), Javorníku, Rýmařově a mnoho dalších. Z menších uveďme soukromé Muzeum Kapličkový vrch v Malé Morávce. V každém větším městě vzniklo po roce 1989 také mnoho soukromých galerií.
Jeseníky mají také bohatou divadelní historii. Dodnes působí v některých větších městech divadla (Šumperk, Jeseník, Bruntál, Krnov).


Zdroj: Jeseníky - Turistický průvodce ČSFR, Olympia, 1991)






DCK Rekrea Ostrava Rodinné Jeseníky Rychlebské hory Ski Karlov Bruntal.net Shocart.cz MKZ Jeseník JONAS PARK Ostružná

© Jeseníky Info 2002 - 2019   info@jeseniky.net   WAP   RSS